Kouč Václav Krejcar

Nejsilnější bývá moment, kdy si člověk přizná, že má problém

Sezení s Vaškem nejsou jen o klasických koučovacích otázkách. V dosahování vašich osobních cílů vás posune prostřednictvím různých přístupů včetně meditace nebo vizualizací. Jak se on sám ke koučování dostal a co ho na něm baví?

Cesta z vesnice do Prahy

Od kluka z vesnice po kouče sportovců i běžných lidí

Vašek je podle svých slov typické dítě z vesnice. Hned, co přišel ze školy, batoh letěl do kouta a on běhal, kde se dalo. Vášeň pro sport mu vydržela dodnes. Tou největší je běh a atletika. Kromě toho má rád jakýkoliv sport od fotbalu, kola, běžek a hokeje. Nejdříve vystudoval přírodovědné lyceum a poté finanční management na Univerzitě Hradec Králové. 

Už při studiu si vyzkoušel práci pro nadnárodní sportovní firmu Decathlon, kde se propracoval až do role, kdy měl na starosti řízení celorepublikového projektu a i roli školitele. Po vysoké škole v Hradci odešel za přítelkyní do Prahy, takže ho můžete potkat v metropoli i ve východních Čechách, kam často jezdí. A taky samozřejmě online.

Nikdo nás neučil, jak zvládat stres

Ke koučování se Vašek dostal skrze vlastní sebepoznání. Život na malé vesnici s výchovou podle starších generací na něj vyvíjely tlak v mnoha ohledech. Pak přišla vysoká škola stres narůstal. K tomu všemu navíc přišel tlak i ve sportovním prostředí, ve kterém se při studiu na VŠ také pohyboval. Díky vlastní cestě a učení se, jak ji zvládat, zjistil, že hlava v životě ovlivňuje spoustu věcí. Starší nevyřešená témata mohou brzdit člověk dostat s tam, kde chce být.

„Došlo mi, že můj subjektivní svět ovlivňuje celý můj život,“ shrnuje svou cestu Vašek. Pochopil, že úspěch v životě i třeba v podnikání jde ruku v ruce s překonáváním překážek, když se člověku nedaří.

Koučování sportovců i běžných lidí vyžaduje komplexní přístup

Až do svých 18 hrál fotbal. Přetahovaly se o něj kluby v okolí.  Ze specifického fotbalového prostředí přešel k běhání, kde už mu nikdo nemluvil do toho, kdy půjde trénovat. Získal tak samostatnost ve vlastním rozhodování. Od běhu pak přešel k výkonnostní atletice a u sportu zůstal dodnes. 

Aktuálně mu nejvíc času zabírá právě příprava sportovců, kterým nabízí co možná nejširší paletu možností posunout se dál: od měření hladiny stresu na přístrojích až po zmiňované meditační a mindfulness praktiky.

Nebrání se ale spolupráci ani třeba s mladými lidmi, studenty nebo začínajícími freelancery.

8 otázek pro Vaška: O koučování i jeho osobní cestě

01

Zdá se mi to, nebo lidé pořád tak úplně neví, kdo je kouč? Hledí na vás skrz prsty?

Široká veřejnost dlouho vůbec nevěděla, kdo je kouč. Zůstává to částečně do teď. Problém je i v tom, že zákon nijak nereguluje, kdo může a nemůže být kouč. V minulosti dělali tuto práci i samozvaní koučové bez pořádného výcviku a v lidech zůstala pachuť, že vlastně neví, co to reálně je. 

Základem je kvalitní koučovací výcvik. Člověk se musí hlavně naučit poslouchat a klást správné otázky, které jsou pro koučování potřebné. Zároveň je důležité se neustále vzdělávat a tím být více a více přínosnější pro své klienty.

Teď se dle mého pohledu situace s nabídkou vzdělání obrátila a zase se z toho stává byznys koučovacích škol, kde nabídka převyšuje poptávku. Reálně se koučováním živí na plný úvazek cca 5 % absolventů výcviků.

02

A jde vůbec koučovat kvalitně na plný úvazek?

Ano i ne. Lidé s nejvyšší certifikací mají šanci získat víc bonitní klienty, takže jim stačí 2 až 3 hodiny denně. 

Jak vnímám ze svého okolí, většina kolegů má koučink jako jednu ze svých nabízených služeb, nebo koučuje jako přivýdělek ke své práci. Já to mám úplně stejně – koučink používám jako jednu ze služeb ve svém nabízeném portfoliu.

03

Jaký přístup volíš při koučování ty?

Dává mi smysl koučovací přístup mixovat s dalšími přístupy a nástroji. S tím, co teď řeknu, by nejspíš většina koučů z koučovacích škol, a zastánci ortodoxního koučování, nesouhlasila – ne vždy totiž klasický přístup prezentovaný koučovacími školami stačí. Čím více jsem pracoval se sportovci, tím více jsem si uvědomoval, že klasický koučovací přístup nestačí. Proto jsem se musel rozvíjet a vzdělávat dál a dál. Jak formou postgraduálního studia, tak vlastní cestou. U sportovců jdu převážně cestou sportovní psychologie a používané nástroje pořád rozšiřuji. 

Moje hodina nevypadá klasicky. Pořád jde hlavně o koučování, ale vnímám potřebu ho doplnit dalšími nástroji, jako jsou dechová cvičení, vizualizace, trénink soustředění, dosahování flow, práce se stresem, či simulace podmínek, při kterých je výkon podáván. Zároveň se stále více zajímám o neurovizuální trénink. Ve sportovním odvětví je to složitější.

04

Proč jsi šel ty osobně do koučování?

Potřebuji dělat, co mě vnitřně naplňuje a cítím tam motivaci. Takové své ikigai podle východního přístupu. Když to pomohlo mně, můžu takhle pomoct i jiným.

05

Měl by mít každý svého kouče?

Pokud se chce posouvat, cítí, že je na něj vyvíjený tlak ze všech stran, měl by ho mít. Mým osobním cílem je, aby se koučink stal stejně běžným, jako jít ke kadeřníkovi nebo na masáž. Hodně úsilí věnujeme fyzičnu. Stejnou energii bychom měli dávat i do duševní stránky.

Někdo je tomu víc otevřený a rád koučování vyzkouší. Jiný si nechce žádný problém přiznat, myslí si, že je vše v pohodě. Tento názor převládá. Nejsilnější bývá právě moment, kdy si člověk přizná, že má problém. Nepřijde to ale ze dne na den. Člověk nejdřív vyzkouší všechno možné: třeba motivační přednášky apod. Lidé se po nich ale většinou cítí líp jen krátce a propad někdy bývá ještě horší.

06

Jak dlouhá je odhadem cesta do svého středu nebo k úspěchu, který si člověk přeje?

Neexistuje rychlé řešení. Je to cesta, bude to trvat tak dlouho, jak bude potřeba. Změna se nestane přes noc, i když nám to zrychlená doba a sociální sítě tvrdí. Není to sprint, ani střední trať, ani maraton. Je to ultramaraton. 

Progres nebude lineární, bude to někdy lepší a někdy horší, ale bude to stát za to. Často je nutné klienty brzdit, že to bude trvat déle. Mnohdy se prvotní snaha projeví až za delší dobu.

07

Jak běžné je u sportovců mít svého kouče?

Sportovci, kteří to berou jako součást procesu, bývají ti, kterým se daří. Projeví se to na výkonu. Čím je člověk výš, tak tím víc se to stává součástí sportovní přípravy. Na sportovce je velký tlak, psychický nátlak. 

U nás v Čechách není na mentální přípravu kladený takový důraz. Třeba olympijská výprava Velké Británie má cca 14 psychologů. U nás se to řeší spíš individuálně. Sportovci mají konkrétní problém, třeba že nemají výkonnostní konzistenci. Postupně daný sportovec zjistí, že psychika má velký vliv na jeho výkonnost. A pak naše spolupráce přechází v prevenci, kdy se na věci díváme z více úhlů, holisticky, jak se dnes říká.

Problém je, že není vidět hmatatelný výsledek, nejde to doměřit. Když jdu třeba za kondičním koučem, bývají tam snáz měřitelné splnění cíle. 

Našel jsem si proto nový přístup, kde i tyhle věci jdou dělat hmatatelně, na základě přístrojů. Měří úroveň stresu nebo soustředění.

08

Jak poznat, že jsem si vybral kouče správně?

Úvodní sezení zdarma jsou super, je to fér vůči klientům. Myslím ale, že je těžké poznat během 1 hodiny, jestli člověku daný kouč sedí. Já měl štěstí na koučky, které mi lidsky seděly. 

Hlavní faktor je, že se jako klient cítíte bezpečně. Tyhle vnitřní ukazatele je dobré poslouchat. Pro mě osobně je také dobré, když vidím, že se nebojím otevírat, i když je to bolestivé. Kouč vám musí lidsky sedět, ale musí být i trochu náročný.

Každý kouč má jiný rukopis. Odlišné charisma. Hlavní ale opravdu je, aby uměl vytvořit bezpečné prostředí.

Vašku, děkujeme za skvělé tipy a přejeme samé dobře koučovatelné a spokojené klienty.

Neboj se vyzkoušet si koučovací sezení. Nemůžeš nic ztratit, jen získat. Vašek ti nabídne první koučovací sezení zdarma, abys poznal, jestli je koučování právě pro tebe.